Foto: LiberSystem

Když se dnes objeví nový operační systém, často se po bližším pohledu ukáže, že jde o další linuxovou distribuci s jiným desktopovým prostředím a vlastní sadou aplikací. LiberSystem je zajímavější případ. Vývojáři z LiberSoftu nevzali existující linuxové jádro a nezačali kolem něj stavět vlastní systém. LiberSystem vzniká od základu, používá vlastní mikrojádro a jeho podstatná část je napsaná v programovacím jazyce Rust.

Projekt je navíc open source a jeho zdrojový kód je veřejně dostupný. Nejde přitom pouze o několik ukázkových souborů nebo koncept prezentovaný na webu. Veřejný repozitář obsahuje zdrojové kódy systému, dokumentaci, instalační instrukce i historii vývoje. V srpnu 2026 je ale důležité dodat jednu věc: sami vývojáři LiberSystem označují za projekt v rané fázi aktivního vývoje, nikoliv za hotový univerzální OS určený k tomu, aby si jej běžný uživatel nainstaloval místo Windows.

Právě díky tomu je LiberSystem zajímavé sledovat. Nesnaží se totiž soutěžit počtem aplikací nebo vzhledem pracovní plochy. Místo toho pokládá mnohem základnější otázku. Jak by mohl operační systém vypadat, kdyby jeho tvůrci nemuseli zachovávat kompatibilitu s rozhodnutími starými několik desetiletí?

Místo dalšího Linuxu vzniklo vlastní mikrojádro

Za projektem stojí společnost LiberSoft v čele s Jiřím Kreibichem. Při představení LiberSystemu v komunitě kolem programovacího jazyka Rust jeho autor vysvětloval, že má Linux rád, ale dlouhodobě mu nevyhovují některé principy unixových systémů. Jako příklad uváděl známou filozofii „všechno je soubor“, společný strom pro soubory, zařízení, procesy či další systémové prostředky a také způsob práce s připojenými úložišti.

Výsledkem není pokus Linux předělat, ale experiment s jiným návrhem operačního systému. To je poměrně zásadní rozdíl. LiberSystem nepoužívá linuxové jádro. Základem je vlastní mikrojádro napsané v Rustu.

Mikrojádrová architektura se od běžného monolitického přístupu Linuxu liší tím, kolik funkcí běží přímo uvnitř jádra. LiberSystem se snaží jádro udržet malé a systémové služby i ovladače přesouvá do izolovaných komponent mimo něj. Pokud některá z takových služeb selže, návrh systému počítá s jejím restartem bez nutnosti shodit celý operační systém.

Takové oddělení jednotlivých komponent přispívá ke stabilitě systému. Selhání izolované služby totiž nemusí znamenat pád celého operačního systému a danou komponentu lze restartovat samostatně. Právě omezení dopadu chyb jednotlivých částí systému patří mezi důležité vlastnosti zvolené mikrojádrové architektury.

Druhou důležitou volbou je Rust. Jazyk vznikl s výrazným důrazem na paměťovou bezpečnost a jeho mechanismy dokážou už při kompilaci zabránit celé řadě chyb, které se mohou objevit v nízkoúrovňovém softwaru napsaném například v C. Použití Rustu tak výrazně přispívá k bezpečnosti systému a omezuje celou kategorii potenciálně nebezpečných chyb spojených s prací s pamětí.

LiberSystem staví také na takzvaném capability-based bezpečnostním modelu. Proces nemá automaticky přístup ke všemu, co mu není výslovně zakázáno. Pracuje s konkrétními oprávněními k prostředkům, která skutečně dostal. Vývojáři tím chtějí princip nejmenších oprávnění zabudovat přímo do architektury systému.

Uživatel LiberSystemu může mít maximální systémová oprávnění, spuštěné aplikace je však automaticky nepřebírají. Zdroje jsou reprezentovány jako typované objekty a aplikace získávají pouze konkrétní capabilities, tedy oprávnění spojená s určitými prostředky a operacemi. Tato oprávnění lze podle dokumentace také odebrat.

Odlišně systém přemýšlí i nad disky. Unixové systémy používají jeden adresářový strom, do kterého lze další úložiště připojovat pomocí mount pointů. LiberSystem místo toho pracuje s explicitními svazky. Cílem je, aby cesta jednoznačně patřila ke konkrétnímu úložišti a po změně připojení nemohla nepozorovaně začít odkazovat na jiný disk.

Součástí projektu je dokonce vlastní souborový systém LiberFS. Podle technické dokumentace používá princip copy-on-write, kontrolní součty, práci s extenty a podporuje snapshoty. Vývojáři tedy neřeší pouze samotné jádro, ale postupně vytvářejí větší část vlastní systémové architektury.

Jedna aplikace pro x86, ARM i RISC-V je ambiciózní plán

LiberSystem míří na tři procesorové architektury, konkrétně x86-64, ARM64 a RISC-V. Nejde přitom o jedno jádro přenášené mezi jednotlivými architekturami, ale o tři implementace stejně fungujícího jádra přizpůsobené jednotlivým platformám. Přenositelnost mezi x86-64, ARM64 a RISC-V se týká především aplikací založených na WebAssembly.

Ještě zajímavější je zamýšlený způsob distribuce aplikací. LiberSystem počítá se sandboxovanými komponentami založenými na WebAssembly a WASI. Myšlenkou je, aby stejný aplikační artefakt mohl fungovat na x86-64, ARM64 i RISC-V bez nutnosti připravovat pro každou architekturu samostatnou nativní verzi.

Komunikace mezi jednotlivými komponentami systému má vlastní pravidla. LiberSoft vytvořil LSIDL neboli LiberSystem Interface Definition Language. Pomocí něj jsou popisována rozhraní služeb a z těchto definic lze generovat klienty, servery, dokumentaci a potřebné části komunikační vrstvy. Je to další ukázka toho, že LiberSystem se nepokouší pouze napsat vlastní kernel a zbytek převzít ze světa Unixu.

Právě tady ale přichází největší překážka každého nového operačního systému. Napsat funkční jádro je mimořádně náročné, ale pro skutečné rozšíření systému je potřeba ještě mnohem víc. Ovladače, podpora obrovského množství hardwaru, grafické prostředí, aplikace, vývojářské nástroje, aktualizace a komunita jsou oblasti, ve kterých mají Windows, macOS i Linux náskok budovaný desítky let.

LiberSystem navíc zatím nemá nativní kompatibilitu s POSIX. Vývojáři počítají s volitelnou překladovou vrstvou v uživatelském prostoru, podle současné dokumentace jde ale o plánovanou funkci. I to ukazuje, jak daleko je projekt od okamžiku, kdy by mohl běžnému hráči nahradit Windows nebo některou z linuxových distribucí.

Pro hráče je tedy v tuto chvíli důležité k LiberSystemu přistupovat spíš jako k technologickému projektu než k novému systému pro herní PC. Instalovat Steam a očekávat knihovnu současných her by dnes nedávalo smysl. LiberSystem ostatně ani jeho autoři neprezentují jako hotového konkurenta Linuxu. Jiří Kreibich jej při červencovém představení označil především za experiment a právě takové vymezení odpovídá současnému stavu projektu.

To mu ale neubírá na zajímavosti. Naopak. V době, kdy většina alternativních desktopových systémů nějakým způsobem staví na již existujících základech, je projekt vlastního operačního systému, souborového systému, bezpečnostního modelu a systémových rozhraní poměrně neobvyklý.

LiberSystem je navíc vydáván jako open-source software pod licencí Unlicense. Zdrojové kódy tak lze veřejně procházet a vývoj projektu není odkázán pouze na informace, které o něm zveřejní jeho tvůrci. Veřejná je rovněž technická dokumentace popisující architekturu, bezpečnostní model, LSIDL, LiberFS nebo postup sestavení systému.

Právě otevřenost bude důležitá i pro posouzení toho, zda se současné nápady osvědčí v praxi. Capability-based bezpečnost, izolované služby, Rust nebo WebAssembly nejsou samy o sobě zárukou úspěšného operačního systému. Rozhodující bude kvalita implementace a také to, zda kolem LiberSystemu vznikne dostatečně aktivní vývojářská komunita.